23.6. Stříbrnice

Po včerejším 15. ročníku Slunovratu jsme se s Mikim a Páťou domluvili na nedělním výletu. Chtěli jsme si zajet trasu z druhé strany kopců, pro mě a pro Mikiho méně známou. Páťa, znalý těchto míst, nám navrhl Stříbrnice a Staré město se slovy, že to bude i vydatný trénink. A vydatný tedy byl! Vedl nás z Petříkova na Paprsek, odtud kolem Medvědí chaty přes lesní chodníčky na Kladskou bránu a do Stříbrnic. Uměle vytvořené Rychlebské stezky, které mají jistě své kouzlo, se zdaleka nedají porovnat s přírodními překážkami a nástrahami na těchto lesních singl uličkách. Ne jednou to mé tělo zaznamenalo. Ustlání si v měkkém borůvčí, vymáchání se v bažině, či pád způsobený pomalým řazením jsem přežila celkem bez většího újmu na zdraví, jen s několika modřinami a odřeninami na zadku. Po takovémto zážitku moji tvář rozjasnil překrásný výhled, který se nám objevil nad Stříbrnicemi. Celé panorama Jeseníků bylo v dáli před námi jako na dlani. O kousek níže jsme se zastavili v malé rodinné hospůdce, kde nás překvapili skvělou, opravdu domácí polévkou a vynikajícími buchtami s jablky. Mňam! Při cestě domů přes Staré město chytil Páťa zajímavý defekt a jeho oprava nám posloužila ke krátkému odpočinku před brutálním výšlapem. Dřeli jsme  na nejlehčí převody přes neposečené louky. Bylo vedro k zalknutí a tráva nám sahala místy až k ramenům, takže jsem kluky před sebou chvílemi ani neviděla. Tady padla Mikiho věta: „Kam se hrabou prý Mikiho trestné výpravy!" Musela jsem se v duchu smát , jelikož měl pravdu. Jeho výlety jsou ve srovnání s tímto Páťovým, příjemnými vyjížďkami. Do Ostružné jsme přijeli sice unaveni, ale nadšeni projetím neznámé a krásné trasy.

Věrka