17.2.Praděd
17.2. Praděd aneb Mount Everest.
A to doslova. Konečně nově a důkladně Mikim přichystané běžky selhaly. Za mé „děkuji" zněla odpověď: „ještě neděkuj" a já pochopila, že tato odpověď byla na místě. Po celou cestu můj styl jízdy vypadal - metr vpřed a dva metry vzad. Tento Praděd byl pro mne nekonečný a nebojím se říct, že jsem si sáhla na dno. Tolik vytoužený cíl byl po mém úmorném výšlapu nakonec na dohled a vypocená krev se proměnila ve slastný pocit. Kluci Pavlík, Vlči a Miki byli skvělí a soucitně mě povzbuzovali. Při cestě zpět jsem však změnila na gravitaci názor a jízdu si plnými doušky užila. Proklínaný začátek se vykreslil v krásný výlet.
Věrka
Všechny fotky: zde
